Jak jsem poprvé letěla letadlem || Část druhá

Jak jsem psala, letěla jsem poprvé, Bělča podruhé, takže jsme na tom byly, co se letištních kontrol týče, celkem stejně. Samozřejmě jsme si hledaly, co můžete a nemůžete vést v příručních zavazadlech (mimo jiné i christmas crackers) ale to co nás čekalo jsme opravdu nečekaly.

Fakt první – byla tam hrozně nepříjemná ženská. Prostě jsme tam přišly a rozhlížely jsme se, kam půjdeme, a prohlížely jsme si všechny ty informační cedule, kde se i píše, co musíte vyndat před tím „rentgenem“ ze zavazadla, například elektroniku. To kdybychom se dočetly, tak bychom nemusely dneska být na seznamu mladistvých pašeráků, jenže ta ženská na nás okamžitě vyrazila anglicky se slovy „Na co čekáte?“ Tak jsem jí francouzsky odpověděla, že nevíme, co máme dělat, což byla i pravda.

Řekla nám, ať dáme naše zavazadla na pás a pošleme je na ten rentgen. Tak jsme to udělaly, a samozřejmě jsme si musely ještě sundat kabáty, plus jsme držely v ruce letenky a pasy, takže prostě spoustu volného místa, že jo.

Bělči taška ani nedojela do poloviny kontroly a už to začalo pípat a nastal první problém. „Vy tam máte počítač?“ Vyštěkla na nás ta ženská. Tak jsme řekly, že ano, a ona nás pomalu seřvala, že to přece musíme vyndat a proč jsme to jako neudělaly. Tolik k milým zaměstnancům.

Chtěla bych jenom podotknout, že kdyby nás nechala dočíst ty informační cedule, možná bychom se k tomu bodu dostaly i samy, ale to jsem jí samozřejmě neřekla.

Tak jsme vyndaly počítače. Já ho měla hned nahoře, ale Bělča úplně pod všemi věcmi. Mimo jiné i pod plyšákem pro jejího bráchu, koulí s potiskem Mimoňů, sladkostmi a francouzsko-českými učebnicemi. Takže to chudák musela začít všechno vyndavat.

Mě ta ženská už poslala, abych prošla takovým tím bezpečnostním rámem. V pohodě jsem jím prošla, ani nic nepípalo, ale na druhé straně byla další ženská, které se evidentně něco nezdálo, a poslala mě zpátky. A nejlepší byla její následující věta „Sundej si boty.“

Když letíte poprvé, tak vás prostě nenapadne, že někdy se prostě musí sundat na kontrole i boty. Asi jsem vypadala, že mám zkrátka v podpatku drogy. Takže jsem byla akorát samozřejmě úplně zmatená, a ona mi jenom naznačila už fakt naštvanými gesty „SUNDEJ SI BOTY“ což jsem teda udělala, a pak mi je vytrhla ta druhá protivná ženská a hodila je na hromadu dalších věcí, které zatím chudák Bělča stihla vyndat ze své tašky, a pořád se u toho nedostala ke svému notebooku (celkem jsme tam použily asi osm takových těch táců na ty věci).

Já jsem pak prošla tím rámem podruhé a už to bylo v pohodě. Každopádně jsem pak čekala, až Bělča najde ten notebook (do toho tam řešila ještě něco, že se jim nezdála její kalkulačka) a to v mých fialových ponožkách se Snoopym. Tolik k mojí super přesvědčivé identitě pašeráka kokainu.

Ta ženská vedle mě se tam bavila ještě s jedním sekuriťákem, co to tam té druhé holce proboha tak trvá, tak jsem jim začala vysvětlovat (ve francouzštině! bacha!) že má počítač v tašce pod úplně všema věcma a oni chápavě přikývli, ale už neví, že jsem je slyšela jak se potom baví „Odkud ty dvě proboha jsou, ty jsou úplně blbý.“

Já nevím, jestli všichni žijí v iluzi, že všichni už někdy letěli a prošli letištní kontrolou, a ještě k tomu dvě mladý holky, který jsou evidentně ztracený, ale byli na nás prostě hrozně milí. Bylo pondělí, takže asi špatnej den no.

Bělča pak konečně prošla taky rámem, nemusela si jak já sundavat naštěstí boty (asi usoudili, že kdyby měla drogy, tak je tam už všechny dávno vybalila) a pak k nám na těch osmi tácech přijely naše věci, od pasů a letenek po hřeben, plyšáka, jídlo, kabáty a sluchátka.

Aby toho nebylo málo, ten rentgen začal opět pípat. Já už jsem radši rovnou popadla svoje boty, než mi je začnou rozlepovat, a ukázalo se, že si Bělča omylem zapomněla v penálu nůžky. A byla tam třetí ženská, která se jí zeptala, jestli to teda může vyndat a že se musí podívat do té její tašky. Bělča řekla že jo, že tam má nůžky, a ať si je klidně vezme, že na ně prostě zapomněla, ale ta ženská se jí stejně ještě třikrát zeptala, jako by to nebylo dost jasný.

Potom, co na nás už koukali úplně všichni a mysleli si, že jsme zřejmě úplně mimo a pašujeme kokain nebo rovnou nějaký zvířata, jsem se já obula, Bělča si znova kompletně zabalila celou tašku, našly jsme pasy a letenky a odkráčely jsme z místa činu úplně mrtvé smíchy a stresem, protože to bylo teda fakt něco.

Kdybych tam byla sama, tak se třikrát složím a pětkrát volám s pláčem mamce a na českou ambasádu, že mě chtějí zavřít a jsou na mě zlý, ale pak jsme si říkaly, že je fakt skvělý, že jsme na to dvě a díkybohu, že se i domluvíme. A tak jsme vstoupily jako největší hrdinky do bezcelní zóny, úplně vyřízené si chtěly koupit nějakou sladkost, ale měli tam jenom samá obrovská balení a tak jsme si jenom na chvíli sedly a vydechly a pak se vydaly hledat naší gate.

Ta byla DÍKYBOHU hned na začátku, takže nám to ušetřilo další hledání a stres, a tak jsem si jenom vyčerpaně sedla na kufr, ze kterého jsem vzápětí spadla (jo, prostě jsem přede všema těma lidma spadla a upřímně, už mi to bylo úplně jedno) a čekaly jsme, až začne konečně to finální boarding neboli nástup do letadla.

Ani to se neobešlo bez problémů, prostě jsme se zařadily omylem do fronty na speedy boarding což je že budete v tom letadle prostě jako jedni z prvních, no, takže ten chlap mi řekl, že tohle je špatná letenka, čímž mi způsobil menší infarkt, ale poslal mě do díkybohu druhé fronty, kde bylo podstatně víc lidí, ale bylo to to naštěstí to naše letadlo, a prostě, už jsem fakt jenom počítala minuty, kdy to se mnou šlehne.

Pak jsme stresovaly, že máme moc velký příruční nebo těžká zavazadla, naštěstí to neměřili ani nevážili (to moje bylo tak sedm kilo, ty učebnice jsou fakt děsný) a pak jsme zase nevěděly, do jaký části letadla nastoupit – dopředu nebo dozadu? Naštěstí zafungovala nějaká vyšší moc a mě napadlo jít do zadní části, protože jsem měla sedadlo 29D a napadlo mě, že to bude spíš vzadu. A taky že bylo, úplně poslední řada. Vážně jsem děkovala Bohu, že jsem nemusela se zavazadlem prolézat celé letadlo, jako kdybych nastoupila vepředu.

S vypětím všech sil jsem nacpala kufr do přihrádky nade mnou, a pak si konečně sedla. Seděla jsem uprostřed a vedle mě byl nějaký chlapík, mohlo mu být tak přes dvacet, který měl to štěstí, že byl u okýnka, takže jsem pořád koukala přes něj ven, a musel si myslet, že jsem úplně vadná, ale já jsem vážně jenom chtěla vidět na ty mraky.

Během letu jsem si vzpomněla, jak po mně brácha chtěl, abych mu ty mraky vyfotila, protože taky nikdy neletěl a hrozně mi to záviděl. Jenže jedinej kdo nějakou fotku mohl pořídit, byl ten chlapík, který zatím už půl hodiny hrál na telefonu Candy Crush.

Nakonec jsem to nevydržela a prostě jsem se ho anglicky zeptala, jestli by mi to nevyfotil pro mýho bráchu. Jo, prostě jsem se ho zeptala a on byl tak super, že mi to vážně vyfotil, a ještě se zeptal, že bychom se mohli klidně prohodit, abych mohla sedět u okýnka. Takoví lidé jsou prostě skvělí! A je dost možné, že byl i Čech, ale to už jsem vážně nezjišťovala.



Myslím, že tohle už vážně svědčí o tom, jak jsem se změnila, protože před dvěma měsíci bych se rozhodně nikoho v letadle nezeptala, aby mi vyfotil výhled z okýnka. Ale teď jsem to úplně v pohodě zvládla, a ten západ slunce byl vážně krásný a potom noční Praha taky!

Asi nedokážu popsat úlevu, když jsem konečně vystoupila z letadla a bylo to všechno za mnou. Pak jsme sice ještě chvíli hledaly východ a mého tátu (který si samozřejmě nevzal ceduli s našimi jmény, což je teda dost velký prohřešek) ale všechno jsme to zvládly a pak už jenom vyrazili směr Plzeň. Cestou jsme se zastavili v McDonaldu, i přesto, že jsem zrovna nedávno ve škole viděla dokument Supersize Me o chlapovi, který jedl měsíc jenom McDonald a málem ho to zabilo, takže tam už v životě asi nic nesním.

Přijet domů a vidět babi a bráchu (PANEBOŽE ON VYROSTL JEŠTĚ O NĚCO VÍC) bylo úplně skvělé, a hlavně, moje postel, ta mi taky strašně chyběla. Teď už je to třetí den, co jsem doma, a pořád mi to přijde, jako kdybych nikdy neodjela, ale i sama na sobě vidím, že jsem teď taková jiná.

Každopádně, to už by bylo vážně všechno ohledně mojí první cesty letadlem. Vůbec z toho teď nemám zásobu stresu na tři měsíce dopředu, ale zase, kdyby se nic z toho nestalo, neměla bych o čem psát a nikdo by se tomu nezasmál. I já z toho mám teď jenom vážně legraci.

Mějte se fanfárově,

Em