Poslední týden před prázdninami ve francouzské škole byl náročný už z toho důvodu, že jsem psala spoustu francouzských testů (kterým ani po tom měsíci a půl pořád úplně nerozumím, to abyste nežili v iluzi že už umím skvěle francouzsky, ale je to už rozhodně lepší) a zároveň jsem si začala shánět poznámky do české školy a domlouvat si termíny všech těch zkoušek, ze kterých je mi mdlo už teď a to mám ještě celý týden než to začne.
S Bělčou jsme se dohodly, že poletíme na podzimní prázdniny do Česka společně, za což jsem byla vážně ráda, protože jsem ještě nikdy neletěla. Z létání jako takového strach nemám, ale spíš z letišť a všeho toho zmatku.
Tohle letiště je naštěstí celkem malé, přesně mezi městy Mullhouse ve Francii a Basilejí ve Švýcarsku. Strávila jsem u Bělči rodiny celý víkend, protože moje rodina odlétala už dřív do Španělska, a v pondělí jsme vyrazily na letiště.
Samozřejmě jsme už předtím stresovaly ohledně velikostí našich zavazadel. Já mám příruční, které by mělo být přesně do letadla, a táta už s ním i několikrát letěl, takže mě ujišťoval, že to bude určitě v pohodě. (Jenže můj táta a informace – jednou mi řekl, že předplatné na MHD stojí 700 a ve výsledku to stálo asi 1200, protože tatí, už mi není 14 let, bohužel). Takže jsem samozřejmě byla vyklepaná už z tohohle. A taky jsem ho měla strašně těžké, protože jsem v něm vezla všechny ty učebnice, a vesměs skoro žádné oblečení, prostě vědomosti nadevše!
Každopádně, dorazily jsme k letišti asi o půl hodiny dřív, tak jsme si ještě udělaly vyhlídkovou jízdu po malém městečku kousek před hranicemi a pak zase zpátky a už na letiště. Asi dvacet minut jsme hledaly místo na zaparkování, které by nebylo placené a zároveň bylo neobsazené, ale byly jsme úspěšné (pravděpodobně poslední úspěšná věc ten den…), a pak jsme v hrozné zimě (prostě se nečekaně ochladilo, klasika) dotáhly naše pekelně těžká příruční zavazadla až do letištní haly.
A tady to teprve pořádně začalo. Chvíli jsme hledaly tabule s odlety (jsou tam jenom takový strašně malý) a našly jsme teda číslo naší haly a gate. Pak nastalo hledání haly číslo tři, což Bělči francouzská mamka vzala do vlastních rukou a rovnou se zeptala prvního člověka, na kterého narazila, a který vypadal jako zaměstnanec letiště.
Natrefila na černocha v obleku, kterému z kapsy visela oranžová reflexní vesta, a který nás ochotně dovedl o deset metrů dál za roh, kde bylo napsáno obrovskými písmeny HALA ČÍSLO 3. Začal během té třívteřinové cesty mluvit ještě ke všemu do vysílačky a to jsme s Bělčou už úplně umíraly smíchy, protože to zatím bylo vážně jeden trapas za druhým.
Zamířily jsme na enregistment, což je místo kde si vyzvednete váš boarding pass, prostě palubní lístek, tu opravdovou letenku. Ještě předtím jsme ale tak deset minut hledaly záchody. Protože jsme si po obědě samozřejmě daly inteligentně spoustu čaje.
Když jsme se vrátily, že už teda konečně půjdeme na ten enregistment, stala se další věc (jestli si myslíte, že už to není možný, to nejhorší ještě nepřišlo). Těsně předtím než jsme zamířily k jednomu z těch pultíků, tak nás zastavila nějaká paní, opět zaměstnankyně letiště a zeptala se nás, kam jdeme.
Tak jsme řekly, že logicky pro naše letenky. Je teda pravda, že já už jsem doma pojala menší podezření, že naše boarding passes už ve skutečnosti máme, protože moje „mamka“ se mi zmiňovala o tom, že nějaký enregistment už dělala přes internet, ale já osobně jsem zaprvé netušila, jestli to vůbec jde, a hlavně jsem si nebyla jistá, že jsem jí dobře rozuměla (klasické problémy).
Měly jsme s sebou naše příruční zavazadla, a ta paní podle toho nějak záhadně vydedukovala, že už boarding passes máme, tak jsme jí ukázaly letenky co jsme si vytiskly doma a nevěděly jsme, že jsou to už ty opravdové letenky, a ona nám to potvrdila. Ale upřímně vůbec netuším, jak na to mohla sakra přijít, když nás tam jenom tak viděla. Určitě byla ve spojení s tím černochem s vysílačkou – pozor na tři zmatené ženy v letištní hale – a ještě ke všemu ovládala telepatii.
Každopádně potom přišlo to nejzajímavější. Zeptala se nás, jestli máme francouzské občanství. To nás všechny zmátlo, tak jsme jí vysvětlily, že tady jenom studujeme a letíme teď zpátky do České republiky. To jí třeba vůbec nic neříkalo, a pořád se nás dál ptala, jestli máme v občankách francouzské občanství anebo jestli potřebujeme povolení opustit zemi.
To nás samozřejmě úplně vyděsilo. Proč bychom proboha potřebovaly povolení opustit zemi? Díkybohu, že tam byla Bělči „mamka“ protože samy bychom to vážně asi nevyřešily. Ta jí to nějak vysvětlila a pak nám ta paní jenom ukázala vchod směrem k naší gate a na prohlídku zavazadel, a to bylo všechno.
(Jestli si myslíte, že je to už teď hodně zmatený, jenom bych chtěla upozornit, že pořád ještě nejsme v nejlepším.)
S Bělčou jsme se dohodly, že poletíme na podzimní prázdniny do Česka společně, za což jsem byla vážně ráda, protože jsem ještě nikdy neletěla. Z létání jako takového strach nemám, ale spíš z letišť a všeho toho zmatku.
Tohle letiště je naštěstí celkem malé, přesně mezi městy Mullhouse ve Francii a Basilejí ve Švýcarsku. Strávila jsem u Bělči rodiny celý víkend, protože moje rodina odlétala už dřív do Španělska, a v pondělí jsme vyrazily na letiště.
Samozřejmě jsme už předtím stresovaly ohledně velikostí našich zavazadel. Já mám příruční, které by mělo být přesně do letadla, a táta už s ním i několikrát letěl, takže mě ujišťoval, že to bude určitě v pohodě. (Jenže můj táta a informace – jednou mi řekl, že předplatné na MHD stojí 700 a ve výsledku to stálo asi 1200, protože tatí, už mi není 14 let, bohužel). Takže jsem samozřejmě byla vyklepaná už z tohohle. A taky jsem ho měla strašně těžké, protože jsem v něm vezla všechny ty učebnice, a vesměs skoro žádné oblečení, prostě vědomosti nadevše!
Každopádně, dorazily jsme k letišti asi o půl hodiny dřív, tak jsme si ještě udělaly vyhlídkovou jízdu po malém městečku kousek před hranicemi a pak zase zpátky a už na letiště. Asi dvacet minut jsme hledaly místo na zaparkování, které by nebylo placené a zároveň bylo neobsazené, ale byly jsme úspěšné (pravděpodobně poslední úspěšná věc ten den…), a pak jsme v hrozné zimě (prostě se nečekaně ochladilo, klasika) dotáhly naše pekelně těžká příruční zavazadla až do letištní haly.
A tady to teprve pořádně začalo. Chvíli jsme hledaly tabule s odlety (jsou tam jenom takový strašně malý) a našly jsme teda číslo naší haly a gate. Pak nastalo hledání haly číslo tři, což Bělči francouzská mamka vzala do vlastních rukou a rovnou se zeptala prvního člověka, na kterého narazila, a který vypadal jako zaměstnanec letiště.
Natrefila na černocha v obleku, kterému z kapsy visela oranžová reflexní vesta, a který nás ochotně dovedl o deset metrů dál za roh, kde bylo napsáno obrovskými písmeny HALA ČÍSLO 3. Začal během té třívteřinové cesty mluvit ještě ke všemu do vysílačky a to jsme s Bělčou už úplně umíraly smíchy, protože to zatím bylo vážně jeden trapas za druhým.
Zamířily jsme na enregistment, což je místo kde si vyzvednete váš boarding pass, prostě palubní lístek, tu opravdovou letenku. Ještě předtím jsme ale tak deset minut hledaly záchody. Protože jsme si po obědě samozřejmě daly inteligentně spoustu čaje.
Když jsme se vrátily, že už teda konečně půjdeme na ten enregistment, stala se další věc (jestli si myslíte, že už to není možný, to nejhorší ještě nepřišlo). Těsně předtím než jsme zamířily k jednomu z těch pultíků, tak nás zastavila nějaká paní, opět zaměstnankyně letiště a zeptala se nás, kam jdeme.
Tak jsme řekly, že logicky pro naše letenky. Je teda pravda, že já už jsem doma pojala menší podezření, že naše boarding passes už ve skutečnosti máme, protože moje „mamka“ se mi zmiňovala o tom, že nějaký enregistment už dělala přes internet, ale já osobně jsem zaprvé netušila, jestli to vůbec jde, a hlavně jsem si nebyla jistá, že jsem jí dobře rozuměla (klasické problémy).
Měly jsme s sebou naše příruční zavazadla, a ta paní podle toho nějak záhadně vydedukovala, že už boarding passes máme, tak jsme jí ukázaly letenky co jsme si vytiskly doma a nevěděly jsme, že jsou to už ty opravdové letenky, a ona nám to potvrdila. Ale upřímně vůbec netuším, jak na to mohla sakra přijít, když nás tam jenom tak viděla. Určitě byla ve spojení s tím černochem s vysílačkou – pozor na tři zmatené ženy v letištní hale – a ještě ke všemu ovládala telepatii.
Každopádně potom přišlo to nejzajímavější. Zeptala se nás, jestli máme francouzské občanství. To nás všechny zmátlo, tak jsme jí vysvětlily, že tady jenom studujeme a letíme teď zpátky do České republiky. To jí třeba vůbec nic neříkalo, a pořád se nás dál ptala, jestli máme v občankách francouzské občanství anebo jestli potřebujeme povolení opustit zemi.
To nás samozřejmě úplně vyděsilo. Proč bychom proboha potřebovaly povolení opustit zemi? Díkybohu, že tam byla Bělči „mamka“ protože samy bychom to vážně asi nevyřešily. Ta jí to nějak vysvětlila a pak nám ta paní jenom ukázala vchod směrem k naší gate a na prohlídku zavazadel, a to bylo všechno.
(Jestli si myslíte, že je to už teď hodně zmatený, jenom bych chtěla upozornit, že pořád ještě nejsme v nejlepším.)
Rozloučily jsme se a vyrazily do neznáma, tedy přesněji
řečeno, na prohlídku zavazadel. Upřímně, doteď nechápu, jak jsme to nakonec
celé ve zdraví zvládly, protože to byla naprostá šílenost a jsem si naprosto
jistá, že nás tam po našem „menším“ vystoupení s klidem zařadili mezi
mladistvé pašeráky drog.
Pro pokračování utíkejte na druhou část!
Em
Komentáře
Okomentovat