PONDĚLÍ
V pondělí škola ještě oficiálně nezačínala, takže jsem se tam stavila jenom pro kartu na oběd a vyplnit nějaký formulář (který se stejně nevyplnil, jsme ve Francii, že jo). Bylo to příšerně zmatené, nevěděla jsem ani kdy a jak nastoupím na internát, plus jsem s sebou přitáhla všechny ty peřiny a kufr, a taky moje plyšový prase. A vzala jsem si ráno rolák, jelikož jsem chytrá, a pak mi bylo akorát děsný vedro, protože jsem vyběhla tři patra asi desetkrát a bylo to fakt šílený.
Ale získala jsem kartu na oběd (a ani jsem nevěděla, jestli funguje a platí pro internát – snídaně, obědy, večeře, ale měla jsem jí!) a pak jsem se vrátila ještě domů s tím, že do školy se půjde zítra. Večer jsme jeli na tenis, protože Elisabeth i její syn jsou oba v tenisovém klubu v městečku asi 20 km od našeho (který vypadá PŘESNĚ JAKO KARLOVY VARY, nekecám, a je hrozně hezký) a jmenuje se Plombiéres les bains což mi zní jako plomba takže asi tak. Na tenisu jsem potkala spoustu nových lidí, všichni hned bisous bisous (všichni se tady zdraví líbáním na tváře) což mě pořád trochu děsí, protože nejsem zvyklá na to, aby tolik lidí narušovalo můj osobní prostor, a ještě úplně cizích. Asi mi to bude vážně chvíli trvat. Jo, a taky jsem nikomu nerozuměla, ale všichni byli fajn. Jsem pořád trochu ve stresu, jak tady všichni mají spoustu času, protože jsem zvyklá mít všechno hned hotové a odbyté co nejdřív a jít domů, a tady je to úplně naopak.
ÚTERÝ
Ráno jsem jela do školy, dostala jsem rozvrh (každý den kromě středy od osmi do půl šesté, ou jou jou) a odvedli mě do mojí třídy. No a od té chvíle se můj mozek tak nějak nezastavil.
Z první hodiny, která byla s třídním učitelem, jsem vyrozuměla následující:
1. Vaše učitelka francouzštiny tu tenhle týden není
2. Něco pojištění něco
3. Ouinvofkskaoifnsrfnolskdp
Takže jsem se toho dozvěděla opravdu hodně, asi si to umíte představit. Taky jsme dostali něco jako „žákovské knížky“ kde máte omluvenky, školní řád, který nikdo nečte (já už vůbec ne) a miliardu dalších věcí, kterým nerozumím.
Po první hodině jsem byla ve škole úplně ztracená, takže jsem zprovoznila mód „přísavka“ a prostě jsem následovala tři holky z mojí třídy všude, kam šly, protože jinak bych nedorazila ani na jednu hodinu včas. Nebyly moc výřečné, což mi i celkem vyhovovalo, a bylo mi úplně jedno, co si o mně budou myslet, protože bez módu přísavka bych byla ten den prostě úplně ztracená.
Oběd jsem přežila – bylo to dost šílené vzhledem k tomu, že je na škole 1000 studentů a všichni chtějí jíst – a večer po vyučování jsem dorazila na internát, kde jsem poznala moje dvě spolubydlící, Lucile a Aurelii. Jsou hrozně milé a chápou, že jim moc nerozumím, ale co je nejdůležitější, už mám kamarádky, se kterýma můžu sedět na obědě, a už se trochu orientuju ve škole, takže mód přísavka je zapínán jenom občas.
Každopádně jsem si vybalila svoje plyšový prasátko, pyžamo, a usnula jsem téměř okamžitě.
STŘEDA
Ráno mě probudil zvuk požárního alarmu, takže jsem málem spadla z postele a dostala infarkt. Ale byl to jenom ranní budíček! (Od té doby si nastavuju svého budíka na tři minuty před tímhle, protože na to nervy po ránu fakt nemám.)
Doufat v to, že ten stres nebude ve středu tak hrozný, skončilo hned po mrknutí na můj rozvrh, kde byly dvě hodiny tělocviku a dvě hodiny matiky. Takže jsem se vydala hledat tělocvičnu. Ta je mimochodem úplně mimo školu, musíte jít oklikou asi deset minut okolo celého areálu, a teď to najděte, když nemáte žádný orientační smysl a sice víte, že vám někdo říkal kde to je, ale to byste mu ještě museli rozumět, že jo.
Každopádně, jedna má spolužačka z intru náhodou taky měla tělocvik a tak jsme to díkybohu našly společně a já byla ušetřena dalších nervů. Potom jsme do osmi čekaly, až se dostaví učitelé a odemknou nám šatny. Já jsem šla samozřejmě hned jinam, protože jsem ve třídě 1ES ale šla jsem do šatny 1S, protože jsem se samozřejmě přeslechla. Ale kdo má tohle zvládat???
Na těláku jsem se seznámila s pár dalšími lidmi ze třídy (tělocvik sbližuje, tohle je mezinárodní nepsané pravidlo) o nichž jsem si nejdřív myslela že nejsou v mojí třídě, ale ohleduplně mi vysvětlili, že jsou, takže kdo opět vyhrál cenu největšího deži? Tradadadá, já.
Vybrala jsem si následující sestavu, na každý trimestr něco jiného: atletika – stolní tenis – acrosport (což netuším co je ale je to nějaká akrobacie a jako když stavíte třeba ty pyramidy z lidí – ok to zní fakt blbě, ale neumím to líp popsat, všichni mi to sice vysvětlovali, ale tak, znáte mě)
Byla jsem tak šťastná, že jsem se vyhnula plavání a volejbalu, že jsem hned na první hodině uběhla kilometr a půl, což mě po třech měsících neběhání (čti třech měsících bez tělocviku ve škole) málem zabilo, ale zvládla jsem to.
Matika proběhla následovně – první hodinu jsme si šli pro učebnice, kdy já jsem klasicky opět nebyla na seznamu, takže jsem musela do knihovny nechat se zapsat do systému a pak zase zpátky přes celou školu pro učebnice a do třídy na matiku.
Bereme procenta, takže všechno dávám přes trojčlenku a absolutně nepobírám ten jejich způsob, ale aspoň mi to vychází stejně, což je asi poprvé v životě co na matice něco chápu :D
Ve středu škola končí ve dvanáct, a odpoledne je internát otevřený a můžeme jít třeba do centra. Takže jsme s holkama vyrazily, nakoupily si hrozně moc jídla, zasekly se na dvacet minut u turistických informací na internetu, a já koupila pohledy a známky. Panebože, známky – „chcete červenou, modrou nebo růžovou?“ a já jenom „oui“ ale dostala jsem po zmatcích ty, co s nima můžete posílat pohledy po Evropě!!!
ČTVRTEK
Už jsem se zmínila o tom, jak moc ve stresu jsem z toho, jak chodí všichni pozdě do školy? Hodina začíná v 8:00. V 7:58 stojím sama na chodbě před třídou, stresuju se, jestli jsem tady vůbec správně a jestli nemám špatný rozvrh (několikrát mi ho měnili, ehm) a pak je 7:59 a najednou se tu objeví všichni ostatní. Nechápu to. Zase strategie „máme spoustu času“ kterou já nevedu.
Čtvrtek byl opět náročný, protože jsme hned první hodinu měli ve třídě, která je v úplně jiné budově, samozřejmě jsem nevěděla kde. Ale za pomoci dvou paní uklízeček, jednoho pána, a dvou paní v laborkách (z toho jedna byla moje učitelka na tu hodinu, na kterou jsem hledala třídu) jsem to našla (na mém rozvrhu to bylo špatně, jupí). Musím říct, že jsem se tady naučila ptát se cizích lidí a říct si o pomoc.
Vyučování proběhlo celkem v pohodě, už se ve škole líp orientuju a navíc se blížil víkend!
PÁTEK
Všechny hodiny jsem přežila, bavila jsem se i víc s pár spolužačkama (uzavřely jsme dohodu – já jim udělám úkoly z angličtiny a oni mně z ekonomiky) a na posledních dvou hodinách se řešil nějaký projekt, který studenti dělají povinně k maturitě, je to rozsah a úroveň diplomové práce, a týká se to ekonomiky. Takže jsem okamžitě prohlásila, že tohle dělat nebudu, protože diplomku ve francouzštině a ještě o ekonomice už bych fakt nezvládla. A byly okolo toho další zmatky a ve výsledku ani nevím, jestli to teda dělám nebo ne, ale tak co se dá dělat.
A potom byl celý tenhle šílený týden za mnou! Nebyl zase tak špatný – sice stresující, ale pořád ne tolik jako zkoušení z chemie u nás v ČR.
Poznatky:
1. Nejsem a nebudu Sherlock Holmes. Ztrácím se totiž fakt VŠUDE.
2. Stalo se mi hodně trapasů, co se týče nedorozumění, a v ekonomice třeba nepobírám vůbec nic.
3. Angličtina je tady vážně tragická. Když jsem mluvila na učitele, nerozuměl mi. A už tři hodiny řešíme jeden pitomý papír s nějakým článkem. Takže tady si asi moc nepokecám.
4. Zato němčinu tady mají pro pokročilé, takže jsem si jí hned vyhodila z rozvrhu, protože s mým „Ich heisse Ema“ bych asi v úrovni B1/B2 moc neuspěla.
5. Ale celkově, přístup učitelů je tu úplně jiný. Nikdo tady nekřičí, jak jsme úplně blbí, nevyhrožuje nám, že propadneme, neříká, jak moc těžký to letos bude, prostě lidi se tady do školy těší, protože ví, že ti učitelé je posunou někam dál, než aby jim srazili sebevědomí. To se mi na škole v ČR stalo fakt málokdy, máme tam bohužel jen málo sympatických učitelů. Takže celkově jsem z toho tady nadšená. Až přijdou první testy tak se zblázním, protože nebudu rozumět zadání, ale zatím je to v pohodě!
Mějte se fanfárově,
Em
V pondělí škola ještě oficiálně nezačínala, takže jsem se tam stavila jenom pro kartu na oběd a vyplnit nějaký formulář (který se stejně nevyplnil, jsme ve Francii, že jo). Bylo to příšerně zmatené, nevěděla jsem ani kdy a jak nastoupím na internát, plus jsem s sebou přitáhla všechny ty peřiny a kufr, a taky moje plyšový prase. A vzala jsem si ráno rolák, jelikož jsem chytrá, a pak mi bylo akorát děsný vedro, protože jsem vyběhla tři patra asi desetkrát a bylo to fakt šílený.
Ale získala jsem kartu na oběd (a ani jsem nevěděla, jestli funguje a platí pro internát – snídaně, obědy, večeře, ale měla jsem jí!) a pak jsem se vrátila ještě domů s tím, že do školy se půjde zítra. Večer jsme jeli na tenis, protože Elisabeth i její syn jsou oba v tenisovém klubu v městečku asi 20 km od našeho (který vypadá PŘESNĚ JAKO KARLOVY VARY, nekecám, a je hrozně hezký) a jmenuje se Plombiéres les bains což mi zní jako plomba takže asi tak. Na tenisu jsem potkala spoustu nových lidí, všichni hned bisous bisous (všichni se tady zdraví líbáním na tváře) což mě pořád trochu děsí, protože nejsem zvyklá na to, aby tolik lidí narušovalo můj osobní prostor, a ještě úplně cizích. Asi mi to bude vážně chvíli trvat. Jo, a taky jsem nikomu nerozuměla, ale všichni byli fajn. Jsem pořád trochu ve stresu, jak tady všichni mají spoustu času, protože jsem zvyklá mít všechno hned hotové a odbyté co nejdřív a jít domů, a tady je to úplně naopak.
ÚTERÝ
Ráno jsem jela do školy, dostala jsem rozvrh (každý den kromě středy od osmi do půl šesté, ou jou jou) a odvedli mě do mojí třídy. No a od té chvíle se můj mozek tak nějak nezastavil.
Z první hodiny, která byla s třídním učitelem, jsem vyrozuměla následující:
1. Vaše učitelka francouzštiny tu tenhle týden není
2. Něco pojištění něco
3. Ouinvofkskaoifnsrfnolskdp
Takže jsem se toho dozvěděla opravdu hodně, asi si to umíte představit. Taky jsme dostali něco jako „žákovské knížky“ kde máte omluvenky, školní řád, který nikdo nečte (já už vůbec ne) a miliardu dalších věcí, kterým nerozumím.
Po první hodině jsem byla ve škole úplně ztracená, takže jsem zprovoznila mód „přísavka“ a prostě jsem následovala tři holky z mojí třídy všude, kam šly, protože jinak bych nedorazila ani na jednu hodinu včas. Nebyly moc výřečné, což mi i celkem vyhovovalo, a bylo mi úplně jedno, co si o mně budou myslet, protože bez módu přísavka bych byla ten den prostě úplně ztracená.
Oběd jsem přežila – bylo to dost šílené vzhledem k tomu, že je na škole 1000 studentů a všichni chtějí jíst – a večer po vyučování jsem dorazila na internát, kde jsem poznala moje dvě spolubydlící, Lucile a Aurelii. Jsou hrozně milé a chápou, že jim moc nerozumím, ale co je nejdůležitější, už mám kamarádky, se kterýma můžu sedět na obědě, a už se trochu orientuju ve škole, takže mód přísavka je zapínán jenom občas.
Každopádně jsem si vybalila svoje plyšový prasátko, pyžamo, a usnula jsem téměř okamžitě.
STŘEDA
Ráno mě probudil zvuk požárního alarmu, takže jsem málem spadla z postele a dostala infarkt. Ale byl to jenom ranní budíček! (Od té doby si nastavuju svého budíka na tři minuty před tímhle, protože na to nervy po ránu fakt nemám.)
Doufat v to, že ten stres nebude ve středu tak hrozný, skončilo hned po mrknutí na můj rozvrh, kde byly dvě hodiny tělocviku a dvě hodiny matiky. Takže jsem se vydala hledat tělocvičnu. Ta je mimochodem úplně mimo školu, musíte jít oklikou asi deset minut okolo celého areálu, a teď to najděte, když nemáte žádný orientační smysl a sice víte, že vám někdo říkal kde to je, ale to byste mu ještě museli rozumět, že jo.
Každopádně, jedna má spolužačka z intru náhodou taky měla tělocvik a tak jsme to díkybohu našly společně a já byla ušetřena dalších nervů. Potom jsme do osmi čekaly, až se dostaví učitelé a odemknou nám šatny. Já jsem šla samozřejmě hned jinam, protože jsem ve třídě 1ES ale šla jsem do šatny 1S, protože jsem se samozřejmě přeslechla. Ale kdo má tohle zvládat???
Na těláku jsem se seznámila s pár dalšími lidmi ze třídy (tělocvik sbližuje, tohle je mezinárodní nepsané pravidlo) o nichž jsem si nejdřív myslela že nejsou v mojí třídě, ale ohleduplně mi vysvětlili, že jsou, takže kdo opět vyhrál cenu největšího deži? Tradadadá, já.
Vybrala jsem si následující sestavu, na každý trimestr něco jiného: atletika – stolní tenis – acrosport (což netuším co je ale je to nějaká akrobacie a jako když stavíte třeba ty pyramidy z lidí – ok to zní fakt blbě, ale neumím to líp popsat, všichni mi to sice vysvětlovali, ale tak, znáte mě)
Byla jsem tak šťastná, že jsem se vyhnula plavání a volejbalu, že jsem hned na první hodině uběhla kilometr a půl, což mě po třech měsících neběhání (čti třech měsících bez tělocviku ve škole) málem zabilo, ale zvládla jsem to.
Matika proběhla následovně – první hodinu jsme si šli pro učebnice, kdy já jsem klasicky opět nebyla na seznamu, takže jsem musela do knihovny nechat se zapsat do systému a pak zase zpátky přes celou školu pro učebnice a do třídy na matiku.
Bereme procenta, takže všechno dávám přes trojčlenku a absolutně nepobírám ten jejich způsob, ale aspoň mi to vychází stejně, což je asi poprvé v životě co na matice něco chápu :D
Ve středu škola končí ve dvanáct, a odpoledne je internát otevřený a můžeme jít třeba do centra. Takže jsme s holkama vyrazily, nakoupily si hrozně moc jídla, zasekly se na dvacet minut u turistických informací na internetu, a já koupila pohledy a známky. Panebože, známky – „chcete červenou, modrou nebo růžovou?“ a já jenom „oui“ ale dostala jsem po zmatcích ty, co s nima můžete posílat pohledy po Evropě!!!
ČTVRTEK
Už jsem se zmínila o tom, jak moc ve stresu jsem z toho, jak chodí všichni pozdě do školy? Hodina začíná v 8:00. V 7:58 stojím sama na chodbě před třídou, stresuju se, jestli jsem tady vůbec správně a jestli nemám špatný rozvrh (několikrát mi ho měnili, ehm) a pak je 7:59 a najednou se tu objeví všichni ostatní. Nechápu to. Zase strategie „máme spoustu času“ kterou já nevedu.
Čtvrtek byl opět náročný, protože jsme hned první hodinu měli ve třídě, která je v úplně jiné budově, samozřejmě jsem nevěděla kde. Ale za pomoci dvou paní uklízeček, jednoho pána, a dvou paní v laborkách (z toho jedna byla moje učitelka na tu hodinu, na kterou jsem hledala třídu) jsem to našla (na mém rozvrhu to bylo špatně, jupí). Musím říct, že jsem se tady naučila ptát se cizích lidí a říct si o pomoc.
Vyučování proběhlo celkem v pohodě, už se ve škole líp orientuju a navíc se blížil víkend!
PÁTEK
Všechny hodiny jsem přežila, bavila jsem se i víc s pár spolužačkama (uzavřely jsme dohodu – já jim udělám úkoly z angličtiny a oni mně z ekonomiky) a na posledních dvou hodinách se řešil nějaký projekt, který studenti dělají povinně k maturitě, je to rozsah a úroveň diplomové práce, a týká se to ekonomiky. Takže jsem okamžitě prohlásila, že tohle dělat nebudu, protože diplomku ve francouzštině a ještě o ekonomice už bych fakt nezvládla. A byly okolo toho další zmatky a ve výsledku ani nevím, jestli to teda dělám nebo ne, ale tak co se dá dělat.
A potom byl celý tenhle šílený týden za mnou! Nebyl zase tak špatný – sice stresující, ale pořád ne tolik jako zkoušení z chemie u nás v ČR.
Poznatky:
1. Nejsem a nebudu Sherlock Holmes. Ztrácím se totiž fakt VŠUDE.
2. Stalo se mi hodně trapasů, co se týče nedorozumění, a v ekonomice třeba nepobírám vůbec nic.
3. Angličtina je tady vážně tragická. Když jsem mluvila na učitele, nerozuměl mi. A už tři hodiny řešíme jeden pitomý papír s nějakým článkem. Takže tady si asi moc nepokecám.
4. Zato němčinu tady mají pro pokročilé, takže jsem si jí hned vyhodila z rozvrhu, protože s mým „Ich heisse Ema“ bych asi v úrovni B1/B2 moc neuspěla.
5. Ale celkově, přístup učitelů je tu úplně jiný. Nikdo tady nekřičí, jak jsme úplně blbí, nevyhrožuje nám, že propadneme, neříká, jak moc těžký to letos bude, prostě lidi se tady do školy těší, protože ví, že ti učitelé je posunou někam dál, než aby jim srazili sebevědomí. To se mi na škole v ČR stalo fakt málokdy, máme tam bohužel jen málo sympatických učitelů. Takže celkově jsem z toho tady nadšená. Až přijdou první testy tak se zblázním, protože nebudu rozumět zadání, ale zatím je to v pohodě!
Mějte se fanfárově,
Em
Komentáře
Okomentovat