PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ

Přijímací řízení

Dneska to asi bude trochu (hodně) delší, ale zase se mi to nechtělo rozdělovat na víc částí. Článek o podávání přihlášky a přijímacím pohovoru, i tady se mi stalo pár trapasů, o které vás fakt nemůžu připravit, a navíc, třeba to pomůže někomu, kdo se do něčeho podobného taky chce zapojit.

Všechno to pořádně začalo po Vánocích 2017. Oznámila jsem své učitelce francouzštiny, že se do toho projektu chci zapojit, a nastala první fáze. Nazvala bych to „Chybami se člověk učí“ ale to bych na sebe byla moc mírná. Spíš by se na to hodilo něco jako „Proč Emo na všechno pořád zapomínáš a neumíš ani po šesti letech francouzštiny správně časovat slovesa?“

V lednu jsem začala sepisovat motivační dopis, jednu z těch náročnějších částí přijímacího řízení. Nehodlám vám tady nasazovat nějaké růžové brýle a řeknu vám to na rovinu – psala jsem ho třikrát a za pomoci všech možných i nemožných (ne)internetových slovníků. Když mi učitelka vrátila opravenou první verzi (mám ji dodneška schovanou), úplně jsem se zhrozila nad tou záplavou červené a prošla si menším zhroucením, že já se přece na tohle vůbec nehodím a francouzsky vůbec nic neumím.

Napsala jsem ho ale podruhé, a nakonec i potřetí, pokaždé trochu lépe. Za pomoci mojí skvělé francouzštinářky jsme ho nakonec přiložily k přihlášce, která měla být odevzdaná do konce února. Jela jsem z mého ročníku jako jediná.

K přihlášce se zároveň přikládalo i potvrzení od lékaře, o způsobilosti studovat rok v zahraničí. O jeho získání bych vám mohla povídat hodiny, ale myslím, že vám jen postačí vědět, že jsem u praktické doktorky byla dvakrát a už tam tak nějak strávila mládí. Poprvé mi oznámila, že to jejich potvrzení je jako jenom nějakej cár papíru, a že mi to v žádném případě nepodepíše, a že mi místo toho dá svoje vlastní – které mělo název „způsobilost dítěte absolvovat školu v přírodě“.

Nechápu to doteď, a byla vážně sranda vysvětlovat ve francouzské Alianci v Plzni, že je to prakticky to samý, ale jenom moje doktorka to musí mít podle sebe.

Dále se k přihlášce přikládaly kopie mého vysvědčení, které teda není vůbec slavné, ale byla dvě z prváku, jedno z pololetí v druháku – a to tam chudák moje učitelka nesla ještě den před uzávěrkou přihlášek, protože jsme na něj zapomněly. Potom jsme tam přiložily dotazník s informacemi o mně a mé rodině (ten jsem doma vyplňovala s našima asi hodinu, než jsme si to všechno přeložili) a nakonec mou fotku, kterou mi musela vytisknout učitelka ve škole a donést ji tam opět na poslední chvíli, protože jsme ani nevěděly, že tam má nějaká být, a doma mi v ten den samozřejmě došla barva v tiskárně a obávala jsem se, že můj obličej se žluto-červenými pruhy by asi mohl pár lidí vyděsit.

Celkově si myslím, že jen tohle by samo o sobě vydalo na celý román. Každopádně, přihláška byla podaná, po výměně miliardy emailů a zpráv s mou učitelkou, celém tom šílenství okolo, kdy jsem měla na stole věčně slovník a spoustu papírů, to bylo hotové. A teď už zbývalo jenom čekat na odpověď.

Přišla po měsíci a půl, kdy už jsem si i říkala, že na mě asi zapomněli, nebo mě prostě nevzali, ale zároveň jsem se uklidňovala tím, že Francouzům všechno vždycky trvá. A měla jsem pro jednou i pravdu. (Kéž by pro jednou. Napořád)

Dobrý den,

rádi bychom pozvali Vás i alespoň jednoho z Vašich zákonných zástupců k přijímacímu pohovoru programu Rok ve Franche-Comté do Francouzské aliance.

Přijďte, prosím, v uvedený čas do určené učebny.

datum /hodina: 10.4.2016 v 15:00

Pozvánka na pohovor!

Pohovor vedený ve francouzštině! S ředitelem francouzské aliance a několika dalšími přísedícími! Bez tlumočníka! Slyšíte tu ironii?

Ne, na jednu stranu jsem byla samozřejmě nadšená, že mi napsali. Na druhou, už mi začalo docházet, že pro to budu taky muset něco udělat, a to něco obnáší i mluvení ve francouzštině. (Jo, já vím. Jsem jinde.)

Samozřejmě to byl termín, kdy táta odjížděl na služební cestu do Ostravy a mamka měla plno věcí v práci, ale naštěstí se jí podařilo se uvolnit a nakonec tam šla se mnou.

Od té chvíle co přišla pozvánka jsem měla do pohovoru přesně deset dní. Rozhodla jsem se, že se na to opravdu připravím, vymyslím si dopředu věty, které tam budu říkat a pokusím se přijít na to, na co by se mě tam tak mohli ptát.

Ale jak už to bývá, když se musíte na něco vážně připravit, většinou spíš jen ve svém okolí rozhlašujete, jak se musíte připravovat a neuděláte ve výsledku vůbec nic. Jediné, co jsem nakonec udělala já, bylo pročítání si mého motivačního dopisu pořád dokola, nenápadné psaní kamarádce, která si tím už prošla, jaké to bylo a na co se mě tam tak budou ptát a taky jsem znovu shlédla celou první sérii Stranger Things. Jen tak.

Večer před pohovorem jsem se doma malinko složila s tím, že vůbec neumím jak francouzštinu, tak fyziku, ze které jsme ten den psali test ve škole. Poslední hodinu. Nevěděla jsem, jestli jsem víc vystresovaná z pohovoru nebo fyziky, každopádně test mě klasicky úplně vyčerpal a já jsem na sraz s mamkou dorazila úplně vyřízená a bez energie.

Na pohovoru spolu s námi čekalo docela dost dalších lidí. Netušila jsem, kolik nakonec berou uchazečů, jak dlouho pohovor trvá nebo kdy půjdu na řadu. Šla jsem nakonec asi druhá nebo třetí. Přišla si pro mě milá paní, kterou už jsem od vidění znala z informační schůzky, kde se probíraly věci ohledně celého toho projektu, a díkybohu mi přišla hrozně sympatická už od začátku.

A já jsem normálně začala mluvit! Ve francouzštině! Takže z toho, jak jsem se bála, že všechno zapomenu, i blbé je m’appelle, které umí každý turista, jsem najednou vyprávěla o své rodině a o svých zálibách (kterých mám díkybohu dost na to, abych o nich mohla i dost dlouho mluvit) a to celé ve francouzštině.

Měla jsem z toho hrozně skvělý pocit, a taky mě dost pobavilo, když slečna, která tam byla ohledně řešení financí projektu, zaslechla, že chodím na gymnázium Luďka Pika, a hned se mě zeptala, koho mám na matiku. Shodou okolností toho stejného učitele jako měla i ona. A jak se mi potvrdilo, je pořád stejný.

A potom se mi po nějaké době ozvali s tím, že mě do projektu vybrali. A bylo to. Začala jsem chodit na takový přípravný kurz, kde jsem poznala i ostatní, kteří odjížděli také, a potom už byly letní prázdniny.

Příští článek už bude o tom, jak se mi hodně dlouho (čti hodně hodně dlouho) neozývala moje hostitelská rodina, jak jsme na poslední chvíli sháněli další papíry od doktorky a pojištění, no bylo toho dost. Až ten článek vyjde, už nebudu v ČR, ale i tak doufám, že si to někdo přečte :)

Em