(Nebylo to zase tak dramatické, jak to zní)
V pondělí 19. 6. jsem se na přípravném kurzu dozvěděla názvy dvou škol a měst, kam mě možná umístí. Jedna je ve městě větším než Plzeň a druhá ve městě, které je velké asi tak jako třikrát Šťáhlavy.
V pondělí 19. 6. jsem se na přípravném kurzu dozvěděla názvy dvou škol a měst, kam mě možná umístí. Jedna je ve městě větším než Plzeň a druhá ve městě, které je velké asi tak jako třikrát Šťáhlavy.
Většina lidí už dostala i kontakt na svou hostitelskou rodinu. V mém políčku bylo napsáno "hledá se" a tehdy Murphyho zákony opět začaly fungovat v můj (ne)prospěch.
Každopádně, dočetla jsem se, že budu mít možná ve škole ve Francii i němčinu, tak jsem samozřejmě hned začala řešit semináře tady u nás škole, kde byla možnost mít taky němčinu – ale co když to není jistý, že budu mít němčinu v té Francii, a co když jo, ale bude pro začátečníky jako tady, a co když ne? Prostě šílenost.
Taky jsem musela vyřešit všechna další lékařská potvrzení, odhlásit si ve školní jídelně obědy na příští rok, zařídit si mezinárodní studentskou kartu ISIC abych měla slevy na vlaky a autobusy a ještě si sehnat průkazové fotky (vypadám na nich fakt otřesně, ale ani to nezabránilo mamce a babi aby si je daly do peněženky. Aspoň jim je nikdo neukradne, protože až je otevře a uvidí mě, lekne se a uteče.)
Každopádně, dočetla jsem se, že budu mít možná ve škole ve Francii i němčinu, tak jsem samozřejmě hned začala řešit semináře tady u nás škole, kde byla možnost mít taky němčinu – ale co když to není jistý, že budu mít němčinu v té Francii, a co když jo, ale bude pro začátečníky jako tady, a co když ne? Prostě šílenost.
Taky jsem musela vyřešit všechna další lékařská potvrzení, odhlásit si ve školní jídelně obědy na příští rok, zařídit si mezinárodní studentskou kartu ISIC abych měla slevy na vlaky a autobusy a ještě si sehnat průkazové fotky (vypadám na nich fakt otřesně, ale ani to nezabránilo mamce a babi aby si je daly do peněženky. Aspoň jim je nikdo neukradne, protože až je otevře a uvidí mě, lekne se a uteče.)
Do toho jsem ve škole pořád řešila potvrzení o přerušení studia, takže jsem musela pořád chodit do kanceláře – mohla bych tam přede dveřmi už začít i stanovat - a mimo jiné i 30. 6. po vysvědčení jsem si šla ještě vyzvednout poslední potvrzení.
Taky mi moje nejvíc nejlepší mamka zařídila pojištění, zkrátka jsem pojištěná snad úplně na všechno, aneb už můžu umřít v zahraničí tak, aby se to vyplatilo (uznávám, tohle je dost černý humor, ale s bráchou jsme se u toho hrozně pobavili.)
Nakonec jsem všechny výše uvedené věci úspěšně zvládla (až na to, že mám tady ve škole nakonec teda seminář z němčiny, kterou ve Francii možná vlastně vůbec mít nebudu a nikdy jsem se jí ani neučila, a moje karta ISIC bude platit jenom do prosince 2017 a ne těch 16 měsíců, protože jim nemůžu dát potvrzení o tom, že budu i v příštím roce studentkou denního studia tady u nás na škole v ČR, protože logicky nebudu mít tady denní studium, když budu ve Francii, jo a taky že jsem to potvrzení o přerušení studia mohla mít už v úterý, jenže jsem tam do kanceláře samozřejmě zapomněla jít) a absolvovala jsem i menší schůzku se studenty, kteří se z Francie vrátili.
Vesměs z toho byli všichni nadšení a začala jsem se opravdu těšit. Každopádně jsem se ale dozvěděla o spoustě dalších formulářů, které budu muset odevzdat a vyplnit a sehnat. To bylo ve čtvrtek 22. 6.
V pátek jsem hned ráno jela k doktorce pro nezbytná potvrzení (půl hodiny se tam řešilo jenom to, že ona mi to teda dá, ale ta agentura má podle zákoníku fakt jako špatně udělaný a zastaralý formuláře, že ti Francouzi jsou teda fakt v tomhle nemožný, a že nechápe, proč to musí být na dvou papírech a ne jenom na jednom, ale že mi to teda jako dá).
Taky mi moje nejvíc nejlepší mamka zařídila pojištění, zkrátka jsem pojištěná snad úplně na všechno, aneb už můžu umřít v zahraničí tak, aby se to vyplatilo (uznávám, tohle je dost černý humor, ale s bráchou jsme se u toho hrozně pobavili.)
Nakonec jsem všechny výše uvedené věci úspěšně zvládla (až na to, že mám tady ve škole nakonec teda seminář z němčiny, kterou ve Francii možná vlastně vůbec mít nebudu a nikdy jsem se jí ani neučila, a moje karta ISIC bude platit jenom do prosince 2017 a ne těch 16 měsíců, protože jim nemůžu dát potvrzení o tom, že budu i v příštím roce studentkou denního studia tady u nás na škole v ČR, protože logicky nebudu mít tady denní studium, když budu ve Francii, jo a taky že jsem to potvrzení o přerušení studia mohla mít už v úterý, jenže jsem tam do kanceláře samozřejmě zapomněla jít) a absolvovala jsem i menší schůzku se studenty, kteří se z Francie vrátili.
Vesměs z toho byli všichni nadšení a začala jsem se opravdu těšit. Každopádně jsem se ale dozvěděla o spoustě dalších formulářů, které budu muset odevzdat a vyplnit a sehnat. To bylo ve čtvrtek 22. 6.
V pátek jsem hned ráno jela k doktorce pro nezbytná potvrzení (půl hodiny se tam řešilo jenom to, že ona mi to teda dá, ale ta agentura má podle zákoníku fakt jako špatně udělaný a zastaralý formuláře, že ti Francouzi jsou teda fakt v tomhle nemožný, a že nechápe, proč to musí být na dvou papírech a ne jenom na jednom, ale že mi to teda jako dá).
Pak jsme ještě vyplňovali věci ohledně přenesení zodpovědnosti, a taky mi jako poslední ze všech (klasika) ale hlavně že vůbec, našli hostitelskou rodinu a školu ve městě Luxeuil les Bains ( 3x Šťáhlavy) a taky mi dali email na mou rodinu, abych je mohla zkontaktovat. No, a tím to papírování někdy na začátku července všechno skončilo, do té doby, než se mi ozve má rodina.
14. července jsem plná nadšení a naděje a růžových iluzí odeslala první email své hostitelské rodině, ve kterém jsem se představila, napsala o své rodině, a ptala se na ně, na jejich život, a na to jak to vidí s organizací mého příjezdu.
A potom už zbývalo jenom čekat na odpověď.
Ale že během toho čekání zestárnu, o jeden rok, to jsem fakt nečekala. (Mám chuť nechat tu větu přesně tak dramatickou jak zní, ale abych to uvedla na pravou míru – jenom jsem oslavila své 17. narozeniny. Neuplynul rok. Jenom jsem o rok starší no.)
Nejdřív jsem to nějak neřešila, objevily se myšlenky typu „jsou na dovolené“ a tak. Když už ale byli na dovolené přes měsíc, usoudila jsem, že bude něco špatně, a tak jsem jim ozvala znovu, jestli email třeba nespadl do spamu nebo tak něco.
NIC.
Během těch dvou měsíců jsem začala být postupně přesvědčená o tom, že v Luxeuil proběhla nějaká jaderná katastrofa, anebo že je moje rodina na dovolené někde na Antarktidě nebo na ostrově uprostřed oceánu bez internetu. (Tohle si zapamatujte.)
Přemýšlela jsem, co dál. Napsat na ředitelství Aliance? Připadala jsem si už jako nejvíc vystresovaný člen skupiny, kterému nic nejde. Ale – řešila jsem jenom němčinu a semináře ve škole, řešila jsem, že nemám ještě rodinu, že nemám všechny potřebný papíry, odepsala jsem špatně na jeden email a v půl jedné ráno si vzpomněla, že jsem to napsala špatně a odepsala hned s novým – to už bylo tři čtvrtě na jednu – tak to není přece tak hrozný ne? Podle mě jsou i horší případy.
Já na ty problémy mám prostě štěstí.
K nějakému jednání mě donutila až jedna další věc, která mi přišla zpočátku celkem komická, potom už tolik ne, ale stejně se tomu pořád směju.
To jsem takhle otevřela po milionu let Facebook. A první věc, co na mě vyskočila na timeline?
Fotka jedné holky, která jede taky letos do Francie. Fotka z Prahy. S popiskem „S mojí francouzskou hostitelskou rodinou!“ A smajlík se srdíčkama místo očí. A hashtag #BrzoUNichBuduBydlet
V tu chvíli jsem se musela začít smát. Jsou zkrátka tři typy lidí – ti, kterým všechno vychází a potom ti, kterým nevychází vůbec nic, a štve je to, a potom ti, kterým taky vůbec nic nevychází, ale spíš se tomu už jenom smějí, protože jsou na to zvyklí, že se s nima život moc nevybavuje, jak by si co představovali. Sem se řadím i já. A ani nepředpokládám, že tuhle skupinu někdy opustím.
Jo a teď vám sem musím hodit ještě jednu další fajn věc. Ta holka, říkejme jí třeba Hešteg, měla shodou okolností v seznamu škol i stejnou školu jako já. Přišla jsem jednou pozdě na hodinu kurzu, kdy jsme se zrovna dozvídali, že už máme nové informace. Fredy naštěstí něco řešil vedle, a ostatní vzrušeně debatovali o tom, že už mají kontakt na rodinu a školy.
Nadšeně jsem popadla ten papír, a tam bylo, jak už jsem psala, že hostitelská rodina se hledá, a že budu mít možná němčinu, a že mám na výběr ze dvou škol.
No tak jsem si to vyfotila, byla z toho hned celá nervní, protože ostatní už rodiny měli, a já klasicky zase ne, a ta holka, říkejme jí třeba Hešteg, se začala bavit s nějakou jinou o tom, že jí štve, že jí dali na seznam školu, která je v takovým zapadákově jako je Luxeuil.
Ukázalo se, že ty dvě spolu chodí na stejnou školu tady v ČR a byly tam v rámci nějakého projektu minulý rok. Druhá holčina tam hodně chtěla, ale na seznam jí dali školy v největších městech v kraji, po kterých neskutečně moc toužila naopak Hešteg. Začaly se bavit o tom, že si je možná spletly, a že Luxeuil chce přece druhá holčina a ne Hešteg, ta chce totiž poznávat kulturu ve velkoměstech (cituji).
A potom se Hešteg podívala na mě, seděla jsem kousek od ní, a na celou třídu nahlas prohlásila následující:
„Víš Emo, já proti tobě vůbec nic nemám, ale jako máme v seznamu obě stejnou školu, a já chci bejt jediná Češka na škole.“
To mě totálně odrovnalo a měla jsem co dělat abych nevyprskla smíchy, ale jenom jsem přikývla s kamenným obličejem a s tím, že to jako chápu, i když jsem měla chuť se začít fakt hodně nahlas smát. Co s tím mám já jako udělat? Jít se zakopat pod zem, aby nehrozilo, že tam budeme obě? A stejně bychom ani nebyly ve stejný třídě, tak nevím, co měla za problém.
Pokračovala dál, jaký je Luxeuil malý město a jak je to tam na nic a tak dále, no prostě mi to město úplně znechutila. A pak dodala, že se jako zeptá Fredyho, jestli by jí nemohl přesunout do většího města a hlavně jinam, než jsem já.
Jak to dopadlo, to netuším. Nevím, kam jede, každopádně je mi to úplně někde, a kdyby nebylo, stejně se to v září dozvím z Facebooku (psáno předtím, než se ozvala rodina: protože je mi jasný, že já budu ještě 4. sedět doma a ona bude někde na zahájení v tělocvičně v tom jejím velkoměstě a bude mluvit o tom, jak moc se těší na tu její literaturu, což je odvětví kam se nikdo z Čechů nehlásí protože je dost těžký a mají tam i latinu a řečtinu navíc. Ale v tom přesně spočívá ta výzva pro lidi, jako je Hešteg, věčně přemotivovaný, odhodlaný, a taky že jim všechno vychází)
Přemýšlela jsem, co dál. Napsat na ředitelství Aliance? Připadala jsem si už jako nejvíc vystresovaný člen skupiny, kterému nic nejde. Ale – řešila jsem jenom němčinu a semináře ve škole, řešila jsem, že nemám ještě rodinu, že nemám všechny potřebný papíry, odepsala jsem špatně na jeden email a v půl jedné ráno si vzpomněla, že jsem to napsala špatně a odepsala hned s novým – to už bylo tři čtvrtě na jednu – tak to není přece tak hrozný ne? Podle mě jsou i horší případy.
Já na ty problémy mám prostě štěstí.
K nějakému jednání mě donutila až jedna další věc, která mi přišla zpočátku celkem komická, potom už tolik ne, ale stejně se tomu pořád směju.
To jsem takhle otevřela po milionu let Facebook. A první věc, co na mě vyskočila na timeline?
Fotka jedné holky, která jede taky letos do Francie. Fotka z Prahy. S popiskem „S mojí francouzskou hostitelskou rodinou!“ A smajlík se srdíčkama místo očí. A hashtag #BrzoUNichBuduBydlet
V tu chvíli jsem se musela začít smát. Jsou zkrátka tři typy lidí – ti, kterým všechno vychází a potom ti, kterým nevychází vůbec nic, a štve je to, a potom ti, kterým taky vůbec nic nevychází, ale spíš se tomu už jenom smějí, protože jsou na to zvyklí, že se s nima život moc nevybavuje, jak by si co představovali. Sem se řadím i já. A ani nepředpokládám, že tuhle skupinu někdy opustím.
Jo a teď vám sem musím hodit ještě jednu další fajn věc. Ta holka, říkejme jí třeba Hešteg, měla shodou okolností v seznamu škol i stejnou školu jako já. Přišla jsem jednou pozdě na hodinu kurzu, kdy jsme se zrovna dozvídali, že už máme nové informace. Fredy naštěstí něco řešil vedle, a ostatní vzrušeně debatovali o tom, že už mají kontakt na rodinu a školy.
Nadšeně jsem popadla ten papír, a tam bylo, jak už jsem psala, že hostitelská rodina se hledá, a že budu mít možná němčinu, a že mám na výběr ze dvou škol.
No tak jsem si to vyfotila, byla z toho hned celá nervní, protože ostatní už rodiny měli, a já klasicky zase ne, a ta holka, říkejme jí třeba Hešteg, se začala bavit s nějakou jinou o tom, že jí štve, že jí dali na seznam školu, která je v takovým zapadákově jako je Luxeuil.
Ukázalo se, že ty dvě spolu chodí na stejnou školu tady v ČR a byly tam v rámci nějakého projektu minulý rok. Druhá holčina tam hodně chtěla, ale na seznam jí dali školy v největších městech v kraji, po kterých neskutečně moc toužila naopak Hešteg. Začaly se bavit o tom, že si je možná spletly, a že Luxeuil chce přece druhá holčina a ne Hešteg, ta chce totiž poznávat kulturu ve velkoměstech (cituji).
A potom se Hešteg podívala na mě, seděla jsem kousek od ní, a na celou třídu nahlas prohlásila následující:
„Víš Emo, já proti tobě vůbec nic nemám, ale jako máme v seznamu obě stejnou školu, a já chci bejt jediná Češka na škole.“
To mě totálně odrovnalo a měla jsem co dělat abych nevyprskla smíchy, ale jenom jsem přikývla s kamenným obličejem a s tím, že to jako chápu, i když jsem měla chuť se začít fakt hodně nahlas smát. Co s tím mám já jako udělat? Jít se zakopat pod zem, aby nehrozilo, že tam budeme obě? A stejně bychom ani nebyly ve stejný třídě, tak nevím, co měla za problém.
Pokračovala dál, jaký je Luxeuil malý město a jak je to tam na nic a tak dále, no prostě mi to město úplně znechutila. A pak dodala, že se jako zeptá Fredyho, jestli by jí nemohl přesunout do většího města a hlavně jinam, než jsem já.
Jak to dopadlo, to netuším. Nevím, kam jede, každopádně je mi to úplně někde, a kdyby nebylo, stejně se to v září dozvím z Facebooku (psáno předtím, než se ozvala rodina: protože je mi jasný, že já budu ještě 4. sedět doma a ona bude někde na zahájení v tělocvičně v tom jejím velkoměstě a bude mluvit o tom, jak moc se těší na tu její literaturu, což je odvětví kam se nikdo z Čechů nehlásí protože je dost těžký a mají tam i latinu a řečtinu navíc. Ale v tom přesně spočívá ta výzva pro lidi, jako je Hešteg, věčně přemotivovaný, odhodlaný, a taky že jim všechno vychází)
Takže, jedu do Luxeuil. Taky jste si vzpomněli na ty tři typy lidí? Jestli ne, tak vám to připomínám teď. Ale já jsem s tím úplně spokojená. Vážně nemám potřebu být něco víc.
Každopádně, ta fotka z Facebooku mi uvízla v hlavě a během dne se mi vždycky mihl před očima ten popisek „S mojí francouzskou hostitelskou rodinou“ a tak. Trochu taková noční můra ve dne.
Ale zafungovala, panika se rozběhla nanovo, a tak jsem se sebrala a napsala jsem Fredymu, že teda už jako panikařím, že mi neodepsali, a jestli je ta adresa vůbec správná.
A přišla další věc, po které jsem zamířila dát si rovnou panáka. Odpověď na email od Fredyho přišla hned – možná proto, že byla automatická a oznamovala mi, že je aktuálně mimo kancelář. AŽ DO 14. SRPNA.
Asi si umíte představit, že těch panáků bylo víc.
V případě nouze byl v emailu uveden i kontakt na jeho asistentku. Začínala jsem mít pocit, že tohle je už dokonce víc než případ nouze, tohle je zkrátka největší krize a pohroma, která se rovná nukleární katastrofě. Každopádně jsem se uklidnila (čti „v duchu jsem žádala všechny bohy od Poseidóna po Buddhu, aby to tam nahoře laskavě vyřešili, já nevím, třeba dali můj případ k prošetření k nejvyššímu bohovi anebo ho zvážili na miskách pravdy a lži nebo jak se jim říká, zkratka aby uvedli věci na pravou míru. To zase není tak těžký, když jste bůh, ne?“) a šla si radši číst. Knížku. Ne emaily, na které nikdo neodpovídá.
Fredy je naštěstí super spolehlivý člověk a email si, na rozdíl od paní Ramenové (l'epaul = rameno, paní se jmenuje Elisabeth Lepaul), kontroluje i během dovolené. A tak mi odepsal s tím, že napíše na ředitelství školy, napíše mé hostitelské rodině a pokusí se získat co nejvíce informací.
V duchu jsem si zapsala, že ho za jeho ochotu musím pozvat někdy v budoucnu na panáka.
Bylo 15. 8. Fredy neměl žádný nový info, já taky ne. Rodina neodepsala, jediná možná odpověď, kterou jsem byla odhodlaná uznat, už nebyla ani ta Antarktida, já už bych brala jenom úmrtí. Jinak tohle fakt nedávalo smysl. Protože nikdo nemá dovolenou přes měsíc. A jestli jo, tak buď je tak bohatej a nemusí pracovat a je někde na jachtě v Monacu, kde nemá internet, anebo bydlí pod mostem.
Teď asi vyzním velmi paranoidně, ale někdy vážně uvažuju o tom, jestli náhodou neodepisují kvůli tomu, že je vyděsila fotka mé famílie, kterou jsem jim posílala v prvním emailu. Podle mě je to ale hezká fotka. Je focená u nás na chatě, na oslavě tátovo 50. narozenin minulý rok. Jsme tam všichni čtyři, máme před sebou dva krásný dorty a ani na tý fotce nemáme párty čepičky, který jsem si pro tuhle příležitost vyžádala (protože půlku století slavíte jenom jednou, celýho století už se většinou nikdo nedožije, promiň tati) a který jsem jinak donutila všechny aby si je na sebe vzali (i moje babi to rozjela). A ani tam není vidět girlanda s nápisem 50, kterou jsme s mamkou rozvěsily všude kde se dalo. Jsou tam v pozadí růže a kytky a je krásný počasí a vyzařuje z toho naprostá pohoda. Prostě normální rodinná fotka. Fakt.
Každopádně, ta fotka z Facebooku mi uvízla v hlavě a během dne se mi vždycky mihl před očima ten popisek „S mojí francouzskou hostitelskou rodinou“ a tak. Trochu taková noční můra ve dne.
Ale zafungovala, panika se rozběhla nanovo, a tak jsem se sebrala a napsala jsem Fredymu, že teda už jako panikařím, že mi neodepsali, a jestli je ta adresa vůbec správná.
A přišla další věc, po které jsem zamířila dát si rovnou panáka. Odpověď na email od Fredyho přišla hned – možná proto, že byla automatická a oznamovala mi, že je aktuálně mimo kancelář. AŽ DO 14. SRPNA.
Asi si umíte představit, že těch panáků bylo víc.
V případě nouze byl v emailu uveden i kontakt na jeho asistentku. Začínala jsem mít pocit, že tohle je už dokonce víc než případ nouze, tohle je zkrátka největší krize a pohroma, která se rovná nukleární katastrofě. Každopádně jsem se uklidnila (čti „v duchu jsem žádala všechny bohy od Poseidóna po Buddhu, aby to tam nahoře laskavě vyřešili, já nevím, třeba dali můj případ k prošetření k nejvyššímu bohovi anebo ho zvážili na miskách pravdy a lži nebo jak se jim říká, zkratka aby uvedli věci na pravou míru. To zase není tak těžký, když jste bůh, ne?“) a šla si radši číst. Knížku. Ne emaily, na které nikdo neodpovídá.
Fredy je naštěstí super spolehlivý člověk a email si, na rozdíl od paní Ramenové (l'epaul = rameno, paní se jmenuje Elisabeth Lepaul), kontroluje i během dovolené. A tak mi odepsal s tím, že napíše na ředitelství školy, napíše mé hostitelské rodině a pokusí se získat co nejvíce informací.
V duchu jsem si zapsala, že ho za jeho ochotu musím pozvat někdy v budoucnu na panáka.
Bylo 15. 8. Fredy neměl žádný nový info, já taky ne. Rodina neodepsala, jediná možná odpověď, kterou jsem byla odhodlaná uznat, už nebyla ani ta Antarktida, já už bych brala jenom úmrtí. Jinak tohle fakt nedávalo smysl. Protože nikdo nemá dovolenou přes měsíc. A jestli jo, tak buď je tak bohatej a nemusí pracovat a je někde na jachtě v Monacu, kde nemá internet, anebo bydlí pod mostem.
Teď asi vyzním velmi paranoidně, ale někdy vážně uvažuju o tom, jestli náhodou neodepisují kvůli tomu, že je vyděsila fotka mé famílie, kterou jsem jim posílala v prvním emailu. Podle mě je to ale hezká fotka. Je focená u nás na chatě, na oslavě tátovo 50. narozenin minulý rok. Jsme tam všichni čtyři, máme před sebou dva krásný dorty a ani na tý fotce nemáme párty čepičky, který jsem si pro tuhle příležitost vyžádala (protože půlku století slavíte jenom jednou, celýho století už se většinou nikdo nedožije, promiň tati) a který jsem jinak donutila všechny aby si je na sebe vzali (i moje babi to rozjela). A ani tam není vidět girlanda s nápisem 50, kterou jsme s mamkou rozvěsily všude kde se dalo. Jsou tam v pozadí růže a kytky a je krásný počasí a vyzařuje z toho naprostá pohoda. Prostě normální rodinná fotka. Fakt.
Po téměř dvou měsících bez odpovědi, kdy mamka už několikrát v panice volala ještě jedné paní, která má na starost organizaci, se stalo nemožné. 30. srpna mi přišla odpověď (čti email o třech větách s omluvou a s tím, že byli na dovolené a jestli zvládnu přijet ještě před začátkem školního roku.)
Takže jsem měla přesně dva dny na sbalení všech mých věcí, a o rodině jsem toho věděla asi tolik, co ty dva měsíce předtím, než odepsali. Paní Ramenová se totiž moc nerozepisuje.
Příště vám povím ten zbytek,
Em
Komentáře
Okomentovat