Dneska tu mám další článek, který je ještě starší a psaný před týdnem, každopádně je o mých prvních 48 hodinách ve Francii! (Napínavý název, co?) A o víkendu se tu snad objeví i článek o mém prvním týdnu ve škole, který byl dost komický :D
--
Večer před odjezdem jsem zoufale balila poslední věci, kontrolovala seznamy a stejně jsem si byla naprosto jistá, že jsem něco zapomněla. A taky jsem zjistila, že fakt není snadný sbalit celou svojí skříň. A byla jsem z toho všeho tak hrr, že jsem šla spát a zapomněla si vyčistit zuby. Jo. I to se mi stává.
Ráno jsme vstávali všichni strašně brzo, protože brácha odjížděl na mistrovství ČR v lukostřelbě do Prahy a my do Francie. Loučení s bráchou proběhlo úplně normálně (čti brácha mě z donucení objal a řekl mi ahoj) ale babi se mi tam rozbrečela, což rozbrečelo samozřejmě i mě, a hned potom i mamku, která se zrovna namalovala, a táta radši zdrhnul do auta.
Mamka udělala na cestu obrovskou svačinu (8 toustů, hroznové víno a meloun, bábovka, paprika, sušenky, čokoláda, a ještě asi 6 rohlíků a miliarda dalších věcí.) a když jsem se ozvala s tím, že je toho celá taška, tak mi oznámila, že táta stejně už v půl devátý bude mít hlad a že by akorát u paní Ramenový všechno snědl.
Cesta do Luxeuil z Plzně trvá autem něco okolo osmi hodin S našima jsme je absolvovali celkem v pohodě, až na to že už v půl desáté táta snědl tři tousty z osmi a já dva, takže jídla nám nakonec vážně moc nezbylo. Taky jsme párkrát bloudili, hledali stanice se zemním plynem (příběh o tom jak jezdíme na plyn taky stojí za to) a nesjeli z dálnice nebo zapomněli odbočit, ale to už je taková klasika.
Taky jsem se pokoušela naučit naše aspoň něco francouzsky. Mamka zvládla s přehledem pozdrav i je m’appelle (jmenuji se) ale táta to vždycky po patnácti minutách zapomněl (tati neboj, nemám ti to vůbec za zlé.
Poslední dvě hodiny cesty jsme s mamkou (ne)přežily v nervech z toho, jaký to bude a jaká bude rodina. Když jsme přijeli tak navíc hrozně pršelo, takže jsem hned vypadala jako zmoklá slepice. Ale potom jsem konečně potkala paní Ramenovou i jejího syna, jehož jméno umím jenom vyslovit, ale ne napsat (něco jako kliman, asi Climent). A zatraceně, oni jsou naprosto SKVĚLÍ.
Bydlím v hrozně roztomilém malém domečku, který je naprosto úžasně zařízený. Je to tu takové malé bludiště, staré dřevěné schody, naprosto boží koupelna, jsem z toho prostě hrozně nadšená. Naši sousedi mají místo domu takový malý zámek, na který mám z pokoje výhled.
(Fotky najdete na Instagramu (@e.m.anuel)
A paní Ramenová, dál už jenom Babette (zkratka pro Elisabeth) je naprosto skvělá. Nabídla nám čaj, já jsem překládala (čti snažila se pochopit o čem se vlastně už pět minut bavíme a na co to přikyvuju), bavili jsme se o všem možném, nanosili jsme do mého (fialového pokoje!!!!!) zavazadla, předali jsme dárky (pivo a lázeňské oplatky, klasika), a potom dokonce dorazil i sám osobně pan Bedřich Hovnan.
Pan Hovnan řeší záležitosti ve škole v souvislosti se mnou. Podal mi asi desetiminutový výklad o škole, jak to tam funguje, a jak je to s intrem. Mělo to jediný háček – nerozuměla jsem mu ani slovo. Fakt vůbec nic.
Každopádně jsem to všechno odkývala a domluvili jsme se následující den na desátou, že nás provede i s rodiči ve škole. Potom jsme šli na procházku s Babette po Luxeuil, což bylo super, i přestože pršelo, hodně. Ukázala nám ty největší památky, a zrovna v tu dobu probíhala i výstava pouličního umění, a to bylo naprosto dokonalý. Spoustu obrazů a soch a různých uměleckých předmětů, prostě bomba. Taky jsme potkali jednu paní, její kamarádku, a hned mě představila. A potom jsme potkaly další dvě, což bylo hrozně vtipné, a stáli jsme tam v dešti asi deset minut a ony si prostě povídaly. Protože proč ne.
Rodičům se Luxeuil hrozně líbilo (až na ten název, ten táta pořád do navigace neumí napsat správně). Je to nádherný, historický město, připomíná mi Itálii, a naprosto ho zbožňuju už teď. Potom jsme večeřeli u Elisabeth, a i když jsem varovala naše před tím, že Francouzi jí hodně, stejně jsme byli strašně přecpaní, protože salát, a quiche lorraine, a quiche lorraine číslo dva, a sýry a pečivo, a víno, a tarte se švestkami nakonec. Taky že jsme dojedli v deset hodin večer a naši už museli odjet na hotel. Já jsem šla rovnou spát, protože jsem byla hrozně utahaná po cestě, ale deset minut jsem ještě lovila pyžamo v mém obřím kufru. Nevím, proč mě napadlo dát ho až úplně dospod, fakt chytrý Em!
Následující den jsme s našima absolvovali prohlídku na gymnáziu. Když vám řeknu, že je to vážně velká a hezká škola, stejně si nepředstavíte to co to je. Je to prostě naprosto skvělý. Všechno je tam prosklený, barevný, spoustu volného prostoru, zahrada, cafeterie, jídelna, obrovská knihovna, která je taky naprosto boží, zkrátka je vidět, že když jsou peníze, je všechno možné.
Internáty jsou taky fajn. Pokoje jsou dvoupatrové s tím, že dole je taková „studijní“ část a malá umývárna, a nahoře po schodech je ložnice a jsou tam ubytovaní vždy tři nebo dva lidé.
Oproti naší škole je to obrovský rozdíl. Už jen tím, že tam mají automat na kafe, který u nás zrušili kvůli té vyhlášce. Mají taky skvěle vybavený laborky na fyziku a chemii, kde to nesmrdí a kde se dělají pokusy bez toho, aniž by učitel řekl, že to udělá sám, protože my kvůli zákonu nesmíme. Mají dvě velké jídelny, a taky dvě hodiny na oběd místo patnácti minut. A na schodech mají motivační citáty (u nás by tam bylo leda něco jako „stejně z tý fyziky propadneš“ nebo „ticho tam!“ – kdo z mých spolužáků co tohle čtete si vzpomněl na chemii?)
Já vím, že jsem ještě nebyla ani na jedné hodině a nepoznala učitele a spolužáky, ale mám takový pocit, že to bude podobně skvělé jako ta budova.
Mimo jiné tam mají i místnost speciálně pro studenty, kteří jsou ve filmovém kroužku (!!!!) kam se já hodlám přihlásit, a ti mají možnost stříhat videa ve skvělých programech. Jsem z toho naprosto nadšená, protože u filmu chci jednou (snad) pracovat a tohle je úplně boží příležitost!
Po návštěvě školy jsem se musela rozloučit s našima. Byl to doják, ale nebrečela jsem, a mamka jenom trošku, protože věděla, že mě nechává v dobrých rukou. A pak odjeli a uvidím je až za 6 týdnů.
Okolo dvanácté jsme jeli všichni tři do vedlejšího městečka (název zní trochu jako "fužrul" nebo tak něco, fakt nevím), kde bydlí Babettina rodina. Jenom pro informaci – Babette má pořád naživu rodiče, kteří mimochodem příští týden slaví 70 let od svatby, a taky má pět sester a dva bratry. ŠÍLENÝ.
Poznala jsem její sestru, bratra, jejich manžely a manželky, a rodiče. Každou neděli se setkávají v jednom „baru“ nebo spíš malé kavárně, která patří někomu od rodiny, a prostě si povídají, co je nového. Přijde mi to hrozně hezké.
Každopádně, dala jsem si čaj. A pak jsem jenom seděla a poslouchala, nebo spíš přemýšlela, jestli někdy vůbec budu něčemu rozumět.
Mluvili rychle, to jo. Jediný, co jsem postřehla, bylo oreille (ucho), a to, že řeší babiččin problém se sluchem. Ale Babettina sestra mi ukázala fotky z výletu do Paříže, svojí dceru a vnučku, a byli všichni hrozně přátelští. A já si mimoděk objednala i druhý čaj v domnění, že už platíme. A oni třetí alkoholové něco.
Poté jsme se ještě stavili na chvíli u nich doma (starý dům, spoustu kytek a koček, umřela jsem) a pak jsme jeli zpátky. Po obědě jsem s Babette navštívila znovu město, a viděla místa, která jsme kvůli dešti nenavštívili, a taky zbytek výstavy. Bylo nádherné počasí, fotila jsem, a město bylo vážně krásné.
A taky jsme potkali na každém rohu nějakého známého. Počítala jsem a bylo jich přes patnáct, nekecám. Byla jsem představena jako „Ema, la petite tchéque“ (Ema, malá Češka). Bylo to odpoledne plné spousty bisous, úsměvů, až mě bolely tváře, a hlavně spousty skvělých lidí.
Po návratu jsme večeřeli a potom koukali na fotbal. A zjistila jsem, že koukají na Game of Thrones, znají Narcos a Stranger Things, a mají Netflix. Nestěžuju si!
Večer před odjezdem jsem zoufale balila poslední věci, kontrolovala seznamy a stejně jsem si byla naprosto jistá, že jsem něco zapomněla. A taky jsem zjistila, že fakt není snadný sbalit celou svojí skříň. A byla jsem z toho všeho tak hrr, že jsem šla spát a zapomněla si vyčistit zuby. Jo. I to se mi stává.
Ráno jsme vstávali všichni strašně brzo, protože brácha odjížděl na mistrovství ČR v lukostřelbě do Prahy a my do Francie. Loučení s bráchou proběhlo úplně normálně (čti brácha mě z donucení objal a řekl mi ahoj) ale babi se mi tam rozbrečela, což rozbrečelo samozřejmě i mě, a hned potom i mamku, která se zrovna namalovala, a táta radši zdrhnul do auta.
Mamka udělala na cestu obrovskou svačinu (8 toustů, hroznové víno a meloun, bábovka, paprika, sušenky, čokoláda, a ještě asi 6 rohlíků a miliarda dalších věcí.) a když jsem se ozvala s tím, že je toho celá taška, tak mi oznámila, že táta stejně už v půl devátý bude mít hlad a že by akorát u paní Ramenový všechno snědl.
Cesta do Luxeuil z Plzně trvá autem něco okolo osmi hodin S našima jsme je absolvovali celkem v pohodě, až na to že už v půl desáté táta snědl tři tousty z osmi a já dva, takže jídla nám nakonec vážně moc nezbylo. Taky jsme párkrát bloudili, hledali stanice se zemním plynem (příběh o tom jak jezdíme na plyn taky stojí za to) a nesjeli z dálnice nebo zapomněli odbočit, ale to už je taková klasika.
Taky jsem se pokoušela naučit naše aspoň něco francouzsky. Mamka zvládla s přehledem pozdrav i je m’appelle (jmenuji se) ale táta to vždycky po patnácti minutách zapomněl (tati neboj, nemám ti to vůbec za zlé.
Poslední dvě hodiny cesty jsme s mamkou (ne)přežily v nervech z toho, jaký to bude a jaká bude rodina. Když jsme přijeli tak navíc hrozně pršelo, takže jsem hned vypadala jako zmoklá slepice. Ale potom jsem konečně potkala paní Ramenovou i jejího syna, jehož jméno umím jenom vyslovit, ale ne napsat (něco jako kliman, asi Climent). A zatraceně, oni jsou naprosto SKVĚLÍ.
Bydlím v hrozně roztomilém malém domečku, který je naprosto úžasně zařízený. Je to tu takové malé bludiště, staré dřevěné schody, naprosto boží koupelna, jsem z toho prostě hrozně nadšená. Naši sousedi mají místo domu takový malý zámek, na který mám z pokoje výhled.
(Fotky najdete na Instagramu (@e.m.anuel)
A paní Ramenová, dál už jenom Babette (zkratka pro Elisabeth) je naprosto skvělá. Nabídla nám čaj, já jsem překládala (čti snažila se pochopit o čem se vlastně už pět minut bavíme a na co to přikyvuju), bavili jsme se o všem možném, nanosili jsme do mého (fialového pokoje!!!!!) zavazadla, předali jsme dárky (pivo a lázeňské oplatky, klasika), a potom dokonce dorazil i sám osobně pan Bedřich Hovnan.
Pan Hovnan řeší záležitosti ve škole v souvislosti se mnou. Podal mi asi desetiminutový výklad o škole, jak to tam funguje, a jak je to s intrem. Mělo to jediný háček – nerozuměla jsem mu ani slovo. Fakt vůbec nic.
Každopádně jsem to všechno odkývala a domluvili jsme se následující den na desátou, že nás provede i s rodiči ve škole. Potom jsme šli na procházku s Babette po Luxeuil, což bylo super, i přestože pršelo, hodně. Ukázala nám ty největší památky, a zrovna v tu dobu probíhala i výstava pouličního umění, a to bylo naprosto dokonalý. Spoustu obrazů a soch a různých uměleckých předmětů, prostě bomba. Taky jsme potkali jednu paní, její kamarádku, a hned mě představila. A potom jsme potkaly další dvě, což bylo hrozně vtipné, a stáli jsme tam v dešti asi deset minut a ony si prostě povídaly. Protože proč ne.
Rodičům se Luxeuil hrozně líbilo (až na ten název, ten táta pořád do navigace neumí napsat správně). Je to nádherný, historický město, připomíná mi Itálii, a naprosto ho zbožňuju už teď. Potom jsme večeřeli u Elisabeth, a i když jsem varovala naše před tím, že Francouzi jí hodně, stejně jsme byli strašně přecpaní, protože salát, a quiche lorraine, a quiche lorraine číslo dva, a sýry a pečivo, a víno, a tarte se švestkami nakonec. Taky že jsme dojedli v deset hodin večer a naši už museli odjet na hotel. Já jsem šla rovnou spát, protože jsem byla hrozně utahaná po cestě, ale deset minut jsem ještě lovila pyžamo v mém obřím kufru. Nevím, proč mě napadlo dát ho až úplně dospod, fakt chytrý Em!
Následující den jsme s našima absolvovali prohlídku na gymnáziu. Když vám řeknu, že je to vážně velká a hezká škola, stejně si nepředstavíte to co to je. Je to prostě naprosto skvělý. Všechno je tam prosklený, barevný, spoustu volného prostoru, zahrada, cafeterie, jídelna, obrovská knihovna, která je taky naprosto boží, zkrátka je vidět, že když jsou peníze, je všechno možné.
Internáty jsou taky fajn. Pokoje jsou dvoupatrové s tím, že dole je taková „studijní“ část a malá umývárna, a nahoře po schodech je ložnice a jsou tam ubytovaní vždy tři nebo dva lidé.
Oproti naší škole je to obrovský rozdíl. Už jen tím, že tam mají automat na kafe, který u nás zrušili kvůli té vyhlášce. Mají taky skvěle vybavený laborky na fyziku a chemii, kde to nesmrdí a kde se dělají pokusy bez toho, aniž by učitel řekl, že to udělá sám, protože my kvůli zákonu nesmíme. Mají dvě velké jídelny, a taky dvě hodiny na oběd místo patnácti minut. A na schodech mají motivační citáty (u nás by tam bylo leda něco jako „stejně z tý fyziky propadneš“ nebo „ticho tam!“ – kdo z mých spolužáků co tohle čtete si vzpomněl na chemii?)
Já vím, že jsem ještě nebyla ani na jedné hodině a nepoznala učitele a spolužáky, ale mám takový pocit, že to bude podobně skvělé jako ta budova.
Mimo jiné tam mají i místnost speciálně pro studenty, kteří jsou ve filmovém kroužku (!!!!) kam se já hodlám přihlásit, a ti mají možnost stříhat videa ve skvělých programech. Jsem z toho naprosto nadšená, protože u filmu chci jednou (snad) pracovat a tohle je úplně boží příležitost!
Po návštěvě školy jsem se musela rozloučit s našima. Byl to doják, ale nebrečela jsem, a mamka jenom trošku, protože věděla, že mě nechává v dobrých rukou. A pak odjeli a uvidím je až za 6 týdnů.
Okolo dvanácté jsme jeli všichni tři do vedlejšího městečka (název zní trochu jako "fužrul" nebo tak něco, fakt nevím), kde bydlí Babettina rodina. Jenom pro informaci – Babette má pořád naživu rodiče, kteří mimochodem příští týden slaví 70 let od svatby, a taky má pět sester a dva bratry. ŠÍLENÝ.
Poznala jsem její sestru, bratra, jejich manžely a manželky, a rodiče. Každou neděli se setkávají v jednom „baru“ nebo spíš malé kavárně, která patří někomu od rodiny, a prostě si povídají, co je nového. Přijde mi to hrozně hezké.
Každopádně, dala jsem si čaj. A pak jsem jenom seděla a poslouchala, nebo spíš přemýšlela, jestli někdy vůbec budu něčemu rozumět.
Mluvili rychle, to jo. Jediný, co jsem postřehla, bylo oreille (ucho), a to, že řeší babiččin problém se sluchem. Ale Babettina sestra mi ukázala fotky z výletu do Paříže, svojí dceru a vnučku, a byli všichni hrozně přátelští. A já si mimoděk objednala i druhý čaj v domnění, že už platíme. A oni třetí alkoholové něco.
Poté jsme se ještě stavili na chvíli u nich doma (starý dům, spoustu kytek a koček, umřela jsem) a pak jsme jeli zpátky. Po obědě jsem s Babette navštívila znovu město, a viděla místa, která jsme kvůli dešti nenavštívili, a taky zbytek výstavy. Bylo nádherné počasí, fotila jsem, a město bylo vážně krásné.
A taky jsme potkali na každém rohu nějakého známého. Počítala jsem a bylo jich přes patnáct, nekecám. Byla jsem představena jako „Ema, la petite tchéque“ (Ema, malá Češka). Bylo to odpoledne plné spousty bisous, úsměvů, až mě bolely tváře, a hlavně spousty skvělých lidí.
Po návratu jsme večeřeli a potom koukali na fotbal. A zjistila jsem, že koukají na Game of Thrones, znají Narcos a Stranger Things, a mají Netflix. Nestěžuju si!
Em
Komentáře
Okomentovat