Čtyři věci, které potřebujete vědět, abyste všechno následující lépe pochopili:
- Rozhodla jsem se odjet na rok studovat do Francie
- Jsem magnet na trapasy a problémy všeho druhu
- Nemám orientační smysl (a když píšu, že nemám, tak to myslím naprosto vážně. Ztratila jsem se i na Hlavním nádraží v Praze. To netrumfnete)
- Jediné platné zákony obecně jsou Murphyho zákony schválnosti. Pokud jste se s nimi ještě nesetkali, nebojte se, ono to přijde.
Takže vám už asi určitě došlo, že tahle výše vypsaná kombinace je dost vražedná, a máte pravdu. Je. Jsem toho (zatím) živoucím důkazem.
--
Říká se, že člověk má jako jeden z psychických obranných mechanismů schopnost potlačit nepříjemné zážitky a vzpomínky a úmyslně je zahrabat někam do spletitých zákoutí svého mozku, aby se s nimi už nemusel potýkat. Bylo o tom už natočen spoustu filmů a napsáno spoustu knížek, takže určitě víte, co myslím.
Už si nepamatuju, jaká byla reakce mých rodičů, když jsem jim oznámila, že chci na rok odjet pryč, ale nebylo to nic dramatického, naši mě v tomhle hrozně podporují. Oni si to taky nevybavují, ale to spíše z toho důvodu, že myšlenka moje dcera chce odjet na rok pryč se pro ně v dospěláckém mozku automaticky překládá na kolik to bude stát?
Takže tady je to potlačování vzpomínek úplně na místě.
Celý podzim a zimu ve druháku jsem nad tím rozhodnutím, zda odjet, neustále přemýšlela. Rozebírala jsem dopodrobna všechny možnosti, katastrofické scénáře (mám bohužel natolik bujnou fantazii, že jsem se dopracovala až k apokalypsám typu „co když mě vyhodí ze školy?“ a „co když si spletu vlak a odjedu třeba do Berlína?“ a tak podobně) všechny výhody a nevýhody, už se mi o tom začínalo i zdát. Možná se vám to teď zdá trochu přehnané, ale bylo mi šestnáct, nejdál úplně sama jsem byla v Praze a už to mi dalo dost zabrat, a navíc jsem taky příšerně nerozhodný člověk.
Ale tak jsem si nakonec jednou řekla, že do toho půjdu. Nějak jsem tušila, že na to kývnu, i přes mojí stresovou povahu, protože tohle je přece naprosto skvělá příležitost. A navíc, jsou jenom dvě možnosti, jak to může dopadnout: buď se to posere anebo to bude naprosto skvělý.
(Můžete hádat, co z toho)
Několik následujících článků bude o vtipných historkách z přijímacího řízení a taky o doktorech a potvrzeních, a o mojí rodině a další spoustě lidí. A jestli si myslíte, že na tomhle nemůže být nic zajímavého, v souvislosti se mnou platí téměř pořád Murphyho zákony. A ten nejznámější zní následovně: „Co se může pokazit, to se i pokazí“ takže to myslím mluví za vše.
Mějte se krásně,
Em
P. S. Ještě ke vzhledu tohohle blogu, který se mně osobně líbí: je mi jasné, že všichni ti grafici a lidé "zběhlí v práci s photoshopem" právě teď brečí do klávesnice nad mou neschopností pracovat se záhlavím - fajn, fajn, já to chápu, já zase občas brečím nad gramatikou některých lidí v nejrůznějších diskuzích nebo příspěvcích na Facebooku. Každý máme něco.
Několik následujících článků bude o vtipných historkách z přijímacího řízení a taky o doktorech a potvrzeních, a o mojí rodině a další spoustě lidí. A jestli si myslíte, že na tomhle nemůže být nic zajímavého, v souvislosti se mnou platí téměř pořád Murphyho zákony. A ten nejznámější zní následovně: „Co se může pokazit, to se i pokazí“ takže to myslím mluví za vše.
Mějte se krásně,
Em
P. S. Ještě ke vzhledu tohohle blogu, který se mně osobně líbí: je mi jasné, že všichni ti grafici a lidé "zběhlí v práci s photoshopem" právě teď brečí do klávesnice nad mou neschopností pracovat se záhlavím - fajn, fajn, já to chápu, já zase občas brečím nad gramatikou některých lidí v nejrůznějších diskuzích nebo příspěvcích na Facebooku. Každý máme něco.
Komentáře
Okomentovat